Je pravda, že téma je to složité. V podstatě velmi zjednodušeně to vidím asi takto: Pokud zůstane v člověku jeho vnitřní dítě se svobodnou a zvídavou myslí, tak má lepší šanci, aby se jeho omyly nestaly chybou, protože má podstatně větší šanci si je uvědomit a napravit. Nakonec spousta objevitelů a vynálezců zavrhli dogma, že něco nejde, nebo je zakázané a učinily své objevy a vynálezy. Ale je to opravdu téma dlouhé a složité…
Obávám se, že jestli někde na Sibiři mávne v pozdním jaře motýl křídly, může se zřítit pod září tisíců sluncí celý New York. Ne že bych mu to přál. S tou dětskou svobodnou myslí je to složitější. Dětská svoboda je bezbřehá a tím pádem nejen krásná ale i nebezpečná. Pamatuji si, když jsem byl dítě, jak jsem motýlovi utrhal křídla a pak bezelstně pozoroval, jak jen leze. Jako dospělý jedinec si vyčítám, kolik už jsem snědl masa a obilí, abych mohl žít, scvaluji jatka a sklizeň. Dítě v sobě nemá v mysli ani přirozeně v krvi (duši), jak píšeš, kde končí má svoboda, začíná svoboda toho druhého. To je prvek demokratického humanismu, tolerance a poznání souvislostí. Je to opravdu velmi složité téma, o kterém píšeš. Shodou okolností právě studuji člověka ve vypjatých situacích. Mauglí, lidské dítě, Robinson, muž, který odhazuje z nutnosti všechna dogmata, ve kterých ho vychovali a snaží se přežít a postavu poustevníka, který diky dogmatu nejhlubšímu odchází mimo civilizaci a přijímá přírodu jako chrám boží (sv. František z Assissi). Tohle je prekérní věc Karle...