Můj život s kočkama - díl třetí: Djamilka
Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.
Djamilka si oblíbila křeslo po Čimince...
Člověk má nějakou představu, že udělá hezký domov nové kočičce a vše pojede jak po drátkách. Jenomže věci a život sám, bývají mnohem složitější. Bylo to
docela zvláštní. Djamilka byla ještě v proutěné přepravce asi půl metru od Damušky. Holky na sebe jen dlouze koukaly bez jediného zasyčení. Djamilka potom
velmi plaše zalezla v podkroví pod postel, kde vydržela víc jak den. Takže z představy, že adoptuji kočku, se nakonec vyklubala realita následujícího
týdne, jestli 11 letá kočička adoptuje nového kočičího tátu a vysloví mu svojí kočičí důvěru… Nakonec to dobře dopadlo. Po třetím dnu nastal zlom a Djamilka
se již nechala pohladit. Pravdou je, že hlavní roli sehrálo Vodňanské kuře a dlouhé hodiny ležení na zemi a vzájemného povídání. Po týdnu se Djamilka
projevila, jako neuvěřitelný mlsoun a mazel. Je zvláštní, že s Čiminkou má nejenom fyzickou podobu, ale téměř totožnou povahu.
Djamilka na zahradě...
Damuška se ze začátku chovala jako přísná paní domácí, která jde přísným pohledem zkontrolovat nového člena domácnosti. Bylo na ní ale evidentně vidět,
že jí přechází tíživý a velmi znatelný smutek, který mi dříve dělal velkou starost. Djamilka se postupem času osmělila a začala chodit dolů a perimetr
vzájemné tolerance mezi oběma mňaudámami se zmenšil na metr. Někdy si obě sednou a asi ze dvou metrů se dlouhou dobu zvědavě pozorují. Je zvláštní, jak
Djamilka převzala mnohé návyky Čiminky. V podkroví si zamilovala křeslo, na kterém Čima ráda lehávala. Když si sednu do křesla vedle ní, nechá se klidně
hodinu i déle hladit s tichým vrněním, které mi je tak velmi povědomé… Přitom si lehne na záda a nechá se hladit na bříšku, přesně stejným stylem, jak to
měla ve zvyku Čima. Občas mi olíže ruku, stejně jako to vždy dělávala Čiminka. Našla i další stejná místa: Parapet na okně v podkroví a kuchyni, naprosto
totožné místo u vchodových dveří, kde si stejným způsobem lehne na zem. Jakmile slyší vrznout dveře od lednice, běží do kuchyně a má ten loudivý výraz,
který rovněž tak dobře znám… Asi po pěti týdnech se Djamilka naučila chodit mi na stůl a zvědavě nahlížet na monitor. Občas sedává na posledním schodu do
podkroví, na místě, kde měla Čima svojí oblíbenou pozorovatelnu.
Damuška to pozoruje...
K tomuto místu se váže jeden můj sen, který se mi zdál pár dnů před tím, než Čima onemocněla. Ve snu jsem viděl přesně ono dřevěné schodiště vedoucí do
podkroví a dveře, které jsou vždy otevřené. Akorát stěny a strop byly jiné. Byly poskládány z jakýchsi kamenných kvádrů, taková divná chodba. Za dveřmi,
kde je normálně naše podkroví, bylo žluté a tmavě modré světlo. V tomto vzájemně se prolínajícím světle, byla jakási světle modrá průzračná ženská postava,
příjemného vzezření, natahující ruku k Čimince, jako by jí chtěla pohladit. Čiminka seděla na posledním horním schodu a střídavě koukala tázavým pohledem
na mě a do otevřených dveří. Tím sen skončil a vstával jsem do práce. Celý den se mi to honilo hlavou. S příchodem Djamilky k nám domů přišly i mé nové
sny. Upřímně řečeno, byl bych asi zajímavý případ pro psychiatra…
Djamilka a Damuška spolu na zahradě...
Občas se mi ve snech zdálo, že se mnou kočky mluví lidskou řečí. Pamatoval jsem si pouze útržky. Pak se mi zdál sen, který jsem si pamatoval již velmi dobře.
Přišla ke mně jakási stařenka s černou kočičí hlavou, vyzařující moudrost a vykládala mi o tom, před jakými nemocemi a věcmi mě moje kočky ochránily.
Zvláštní bylo, jak mi v paměti utkvěly detaily z té kočičí hlavy: Dlouhé kočičí fousy a ústa, ze kterých pomalu a zřetelně vycházela ona slova a pocit,
jak je ta kočičí hlava v naprostém souladu s lidským tělem. Když jsem se o tom bavil s mojí kamarádkou Drahomilou, tak mi asi týden nato poslala odkaz na
kozlík lékařský, ze kterého se vyrábějí Baldriánské kapky, které mi v den, kdy Čima umřela, přivezla. Na těchto stránkách jsem se dočetl, že údajně ve
středověku používaly čarodějnice kořen kozlíku lékařského, ke komunikaci se svými kočkami… No kdo ví, jestli má tato bylina kromě všeobecně uznávaných
léčivých účinků, ještě nějaké jiné mezi nebem a zemí… Občas, když mají Djamilka s Damuškou své pozorovací a sbližovací manévry a sedí naproti sobě, tak
začnou obě dvě zároveň pozorovat cosi pro mě neviditelného, jakoby pohybujícího se po místnosti směrem k nim. Mám pocit, že Čima mi svojí tlapkou vedla
při hledání Djamilky ruku, vybírajíce si svého kočičího nástupce, kterému předala svojí štafetu. Čiminka sama, přijala roli tichého strážce domácnosti, který
zůstává stále s námi. Ostatně jednoho dne mi přijde naproti…
Nebylo to pro mě lehké napsat tento díl našich příběhů. Občas jsem měl slzy v očích. Ale dlužil jsem to svým čtyřnohým přátelům, kteří mě nikdy v životě nenechali
osamoceného a na holičkách. A dlužil jsem to hlavně Čimince k jejím nedožitým narozeninám. Upřímně řečeno jsem na černé kočky zatížený, jsou jakousi již
nedílnou součástí mého života…
Svůj honorář za tento článek, který vyšel v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou
částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo
účtu naleznete na stránkách
Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 6712     příspěvků: 0
diskuze