Téma: Můj život s kočkama
14.8.2014     zavřít

Můj život s kočkama - díl pátý: Myšilov, aneb kočičí sport

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Ten výraz velmi dobře znám...
Djamilka a Damuška si na sebe velmi dobře zvykly. Ze začátku byla sice trochu znát oboustranná nedůvěra a Damuška nějakou dobu dávala Djamilce najevo, kdo je „paní domácí“, ale hrany se naštěstí poměrně rychle obrousily. Přispělo k tomu i každodenní chození na zahradu, kde se obě holky věnují svému oblíbenému kočičímu sportu – myšilovu. Čiminka byla v myšilovu vždy tou aktivnější, dá se říci, že to byla její kočičí vášeň. Damuška, byla často jen pozorovatelkou a účastnila se následné hry s chycenou myškou. Vlastně jsem si posléze uvědomil, že Čima byla jakousi jedničkou a tahounem, který vymýšlí zábavu i pro Damušku. Z toho mohl také pramenit onen stres pro Damušku, když nás Čima fyzicky opustila. Její štafetu přebrala Djamilka. A majíce za učitelku kočičího anděla, jménem Čima, ujala se toho velmi zodpovědně. Vlastně obě dvě, včetně Čiminky, která se projevila jako velmi zdatná učitelka. Djamilka nikdy před tím myši nelovila. Samozřejmě, každá kočka má své přirozené lovecké instinkty, které potřebuje pouze vhodně rozvinout. A naše oplocená a poměrně dost velká zahrada, se svými zákoutími k tomu poskytuje ideální prostředí a podmínky. Djamilka začala chodit stejnou trasu, jakýsi okruh, jako Čima. Samovolně našla ty samé číhací místa, kde vydrží trpělivě hodinu, i déle číhat. Pak najednou skok a peláší s myškou v tlamičce. Ze začátku jsem na to nevěřícně koukal. Jako bych znova viděl ten známý a oblíbený film, který tak dobře do detailů znám, protože jsem ho dříve vídával téměř každý den…
Už jí mám! Máš připravený sýr?
Damuška má způsob myšilovu poněkud odlišný. Občas sice číhá, ale nevěnuje této činnosti tolik času a úsilí. Často si prostě jen sedí, nebo leží a medituje, nebo si najde nějakou drobnost na hraní. Občas Damušce zvědavost nedala a zašla na místa, kde předtím číhala Čima, která mezitím šla obhlédnout jiné místo. A najednou skok a myš je chycená! Čima potom přiběhla, jako by chtěla říci: „Já to věděla, že když odejdu, tak ta myš vyleze!“ Pak následoval téměř vždy stejný scénář: Myšku donesli ke dveřím, kde ji pustily. Většinou myška zůstala na živu a následovala kočičí hra, kdy obě kočičí sestry pronásledovaly myš, prchající ve složité infrastruktuře předmětů, které byly na zápraží volně odloženy. Když myš definitivně zdrhla, nebo to holky přestalo bavit, udělaly tázavý pohled a šly rovnou do kuchyně k lednici. Věděly, že bude následovat odměna. Trojúhelníček sýru Veselá kráva. A tento náš starý zvyk Djamilka zcela samovolně převzala. No člověk se nemůže divit, Když jí Čima vysvětlila, jaká je to dobrota…
Jsem z toho na větvi...
Jedno místo na naší zahradě jsem sledoval se zvláštním zájmem. Bylo to ve spodní části zahrady, kde se nachází jedna myší dírka do země, ke které se váže kočičí lovecký příběh. Během minulého léta měla Čiminka opravdu úspěšnou loveckou sezónu. Jednoho dne, ke konci léta, chytla v tomto místě myš. Klasickou myš, jak namalovanou z učebnice. Běžela mi jí hned ukázat. Stál jsem u keře rybízu. Začala obvyklá hra na honěnou. Myš po chvíli vyšplhala po kmínku rybízu, usadila se nehybně na větvi a seděla, ani nedutala, vědouce, že dole číhá nekompromisní lovec. A nekompromisní Čima, také dole seděla a střídavě pozorovala myš a mě. Byla to poněkud patová situace. Myš krčící se na větvi, působila opravdu kuriózním dojmem. Prohlásil jsem: „Čiminko hlídej!“ Běžel jsem domů pro foťák a stativ. V klidu jsem si nainstaloval stativ, nastavil pečlivě záběr a z bezprostřední blízkosti fotil myš, která z toho byla na větvi dvojnásob… Díky Čimince jsem tehdy pořídil poměrně zajímavou fotku, kterou jsem nazval: Jsem z toho na větvi… Myšky mě bylo samozřejmě líto. Tak jsem Čimu nalákal na odměnu a myš mezi tím v klidu zmizela do bezpečí. Od té doby Čima trávila pravidelně čas u této myší dírky, která stále po celou dobu vykazovala znaky, že je obydlená. Někdy ji jen zběžně zkontrolovala, jindy zde vydržela číhat celé hodiny. Ale myš už byla poučená a podruhé se chytit nedala… Čiminka zde číhala i ten poslední den, kdy byla na zahradě…
Byl jsem zvědavý, jestli Čima zavede Djamilku i k tomuto místu. Přiznám se, že když jsem kdykoliv okolo toho místa procházel, tak, jsem vždy viděl Čimu, jak tam trpělivě sedí a uronil jsem při tom nejednu slzu… Djamilka naprosto dokonale kopírovala trasu a lovecké zvyky Čiminky. Až na jeden. A tím bylo právě tohle místo. Po nějaké době mi to nedalo a myší dírku jsem šel zkontrolovat sám. Byla zarostlá trávou a evidentně opuštěná. Jako by ta myš odešla spolu s Čimou, aby mohli dál pokračovat v té své hře na kočku a myš…
Damuška byla vždy zvyklá na společnou hru s ulovenou myškou. Tady byl nějakou dobu trochu problém. Djamimilka nejprve s ulovenou myškou zamířila domů. To jsem samozřejmě byl jak ostříž, protože lovení myší doma už jsme měli za sebou. Kdo to zažil, tak ví, že kočičí rodeo uprostřed domácnosti, stojí občas opravdu pořádné nervy. Po poměrně krátké době, se Djamilka naučila myšku vyměnit za odměnu v podobě onoho dobrého sýru. Občas nastanou docela zajímavé momenty. Když je myška zakousnutá a Djamilka ví, že neuteče, tak s ní proklouzne nenápadně domů, položí před lednici, sedne si a čeká, až se sezam otevře a vydá svůj poklad… Prostě klasický výměnný obchod: Já mám myš, ty máš ten sýr, který já tak moc chci! Damuška samozřejmě dostala odměnu také. Tak jako dříve, když jedna uloví myš, odměnu dostanou obě. Djamilka, ale považovala myšku pouze za svojí kořist a Damušce to dávala temným mručením najevo. Na Damušce jsem pozoroval jakési zklamání, že neprobíhá společná hra s myškou, na kterou byla zvyklá.
V duchu jsem žádal Čimu, aby ještě Djamilku naučila, ten jejich starý dobrý zvyk společné hry. No, trvalo to nějakou chvíli. Před nedávnem Damuška chytla myšku. Djamilka instinktivně zvědavě přiběhla. Damuška vykročila na půl cesty k ní a myšku pustila. A nastal společný lov… Jako by Damuška chtěla ukázat: Takhle jsme to s Čimou vždycky hrály… Od té doby, už holky spolu lovily několikrát. Myslím, že nakonec obě pochopily, že tím udělaly radost nejenom sobě…
Tak nám uteklo období půl roku. Vyplněno kočičími a zároveň mými starostmi, ale rovněž i každodenními drobnými radostmi. Když jsem minule napsal, že se Čiminka stala tichým strážcem naší kočičí domácnosti, tak jsem netušil, jak hluboce jsem to vystihl. A navíc náš kočičí anděl není zas tak úplně tichý. Umí dát svoji přítomnost najevo a připravit mi občas velmi zajímavá překvapení. Ale o tom až příště…
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 6647     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+