Téma: Můj život s kočkama
7.9.2014     zavřít

Můj život s kočkama - díl osmý: Rodinný výlet

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Jednoho krásného letního dne, uprostřed prázdnin, jsem vyrazil na služební cestu do svého rodného města Lanškrouna. Mé rodiče, kdysi na počátku padesátých let dvacátého století, zavál osud do tohoto města, kde se potkali, vzali a žili téměř padesát let. Já sám jsem se zde narodil a vyrůstal, do svých devatenácti let. Byl jsem v celku rád, že se po pěti letech podívám v rámci své služební cesty do toho, nyní pro mě jinak dosti vzdáleného města. Jel jsem naší firemní dodávkou, autem, které je již na horizontu svých sil, ale dáli pán Bůh, stále ještě jede a doufejme, že ještě dlouho i pojede.
Ve své práci trávím vždy tři dny v týdnu za volantem, na cestách za zákazníky. Kdysi za starých časů, se tato profese nazývala obchodní cestující. Většinou jezdím osobním autem, ale někdy musím našim zákazníků zavést objemnější zboží, touto dodávkou. Popravdě řečeno, občas si tak nějak po těch letech připadám jako Forrest Gump, když ve Větnamu stále chodil na ty dlouhé výlety a hledal malé žluté pány. Já na svých výletech sice nehledám malé žluté pány, ale solventní zákazníky… Někdy se najdou zákazníci, se kterými je pak obrazně řečeno, stejný problém, jako když Forrest konečně našel ty malé žluté pány… Ale za to cestování po světě jsem rád a vděčný, protože ze sezení na židli, na jednom místě, bych psychicky zdegeneroval.
Tak jsem ráno nakrmil mňaudámy, rozloučil jsem se s nimi, stejně jako každý den, s dovětkem ať jsou hodné a dávají pozor na naší domácnost, sedl do dodávky a vyjel směrem na Lanškroun. Cestou jsem vyřídil několik telefonních hovorů a pomalu jsem se blížil do svého rodného města. Mezi Českou Třebovou a Lanškrounem jsem zastavil u lesa, abych si takzvaně „odskočil“. Vstoupil jsem na okraj lesa a zůstal překvapeně koukat. Přede mnou se táhlo dlouhé, černé, ostružinové pole. Plno nádherných, velkých a jak, se v zápětí ukázalo, sladkých ostružin. Vznikla z toho neplánovaná, asi půlhodinová zastávka, na přírodní ostružinový, poněkud časnější oběd. Když jsem se opět rozjel, tak jsem si vzpomněl na své rodiče. Kdysi dávno jsme našli podobné ostružinové místo a výsledkem byl abnormálně dobrý ostružinový likér…
Sjížděl jsem z kopce a před sebou v dálce viděl své rodné město. Najednou se ozvalo to známé srdeční „zaťukání“ a já koukám, na prostředním sedadle spolujezdce sedí Čiminka. Čima měla ten svůj, poněkud uličnický výraz. Říká mi: „Dneska tu nejsem sama.“ A opravdu. Vedle ní sedí mí rodiče, táta s mámou… Po těch dlouhých, více, jak dvaceti letech, je pro mě návštěva Lanškrouna, vždy poněkud složitější emocionální záležitostí. Už před nějakou dobou jsem pochopil, že Čima je, kromě jiného, jakýmsi prostředníkem mezi mnou a mými rodiči. Všichni tři trvale přebývají v mém srdci a Čiminka je navíc stále s námi v tom malém domku, uprostřed lesů. Tak nějak mi přišlo, že Čima usoudila, že mí rodiče a ona nakonec také, ze své přirozené kočičí zvědavost, by si neměli nechat ujít příležitost podívat se spolu se mnou do města, kde jsme strávili velký kus života.
Asi si to dokážete těžko představit, že řídíte auto a vedle sebe máte jako spolujezdce tři nehmotné bytosti, se kterými vedete čilou konverzaci. Ale věřte mi, je to stejné, jako by s vámi v tom autě jeli lidé a jedna kočka, jejichž tělo je vyplněno, všemi možnými atomy z periodické soustavy. Prostě jedete, řídíte, dáváte pozor na cestu a při tom si povídáte, tak jak to znáte z běžného života…
Když jsme minuli ceduli s nápisem Lanškroun, tak si rodiče zavzpomínali na zahrádku, v nedaleké zahrádkářské kolonii, kam jsme za ty dlouhá léta nachodili tisíce kilometrů. Slíbil jsem, že se tam při zpáteční cestě určitě zastavíme. Nejdříve jsem, ale musel vyložit zboží. Zastavil jsem v jakémsi objektu u nádraží a po určitých drobných cerepotijích jsem měl prázdné auto a potvrzený dodací list. Projížděje opět okolo nádraží, vysvětlovala maminka Čimě, jak jsme zde vždy chodili na vlak a od vlaku, při našem cestování na Pančavu, kde dnes bydlíme. Rozjel jsem se směrem na náměstí, kde jsem zaparkoval. Rodiče koukali, jak se náměstí změnilo a hlavně obchody, kam tolik let chodili nakupovat. Na stejném místě zůstala snad jen lékárna a optika. A vlastně též policie. Tedy, tehdy tam bylo VB, dnes je tam městská policie. V duchu jsem si říkal, že duch budovy zůstal pravděpodobně v podstatě stejný… Rozhodli jsme se, že se půjdeme projít a sejdeme se opět v autě. Čiminka se stočila do klubíčka na sedadle, s tím, že na nás počká v autě. Prošel jsem se po náměstí, okolo radnice, zakouřil rozjímací cigaretku, vybavujíce si své mladí a randění po městě, včetně pubertálního navštěvování místních restaurací. Asi po půl hodině jsem zatlačil slzu a vrátil se k autu. Rodiče již seděli v autě a Čima se mámě spokojeně tetelila na klíně. V určité fázi našeho bytí, prostě nepotřebujete klíče a vlastně ani nemusíte otvírat dveře, abyste se dostali, tam kam potřebujete.
„Tak kam teď?“ Ptám se. „Mohli bychom se podívat do Lidický.“ Zároveň navrhuji. A maminka Čimě vysvětluje, že tam je ten cihlový činžák, ve kterém jsme pětadvacet let bydleli. Cestou, která netrvala dlouho, rodiče vzpomínali na místa, kde všude chodili a kde co bylo… U bývalé samoobsluhy moje maminka nezapomněla připomenout rodinnou legendu, jak mě táta zapomněl i s kočárem před obchodem, když ho tam máma vyslala na nákup. Táta jen skromně pobaveně podotkl: „No jo, ale Karel si tam spokojeně spal, aniž by tušil, co se stalo.“ Zastavili jsme před činžákem. V duchu jsem si zavzpomínal na ta léta, která jsem zde prožil. Koukl jsem na hodiny, a konstatoval, že čas mě již začíná tlačit směrem domů, tak pojedeme ještě okouknout bývalou zahradu, která se nachází na konci Lanškrouna.
Cesta nám uběhla poměrně rychle. Rodiče pozorovali, jak se která místa změnila, nebo naopak zůstaly stejná. Čiminka chvílemi seděla na palubní desce, hned u předního skla a zvídavě vyhlížela zahradu, na kterou se cestou rovněž vzpomínalo. Konečně jsme se dokodrcali na místo. Zaparkoval jsem na malém plácku pod zahradou a zbývajících pár metrů jsme došli pěšky. Rodiče s Čiminkou, nepotřebujíce otevírat branku, ani přelézat plot si šli prohlédnout zahradu. Já jsem zůstal za plotem a se svými vzpomínkami tiše pozoroval ono místo. Chata byla prakticky stejná, i ten starý žebřík vysel na stále stejném místě pod střechou. Z nedalekého pramenu stále vytékala voda do staré, zakopané vany, odnášeje s sebou veškeré dění minulé i současné… Ovocné stromy a keře byly o něco vzrostlejší, ale stále ty samé, které jsme si pamatovali. Tráva byla nedávno posekaná, což byla známka toho, že se o zahradu někdo stará. Dokonce i ta stará kadibudka tam stále byla. Sice již napůl rozpadlá, ale stále stála na původním místě. Čiminka zasvěceně konstatovala, že je zde spousta myší a krtků a zahrada je dokonalým kočičím lovištěm…
S rodiči jsme si ještě trochu zavzpomínali na staré dobré časy a vydali jsme se na cestu k autu. Kousek za Lanškrounem se rodiče rozloučili a vydali se zpět do svých nehmotných sfér. Čiminka se též rozloučila a odešla domů, zkontrolovat domácnost a obě mňaudámy. Cesta domů byla klidná a vyplněná jakousi vyrovnanou tichou pohodou. Doma jsem oběma kočenkám krátce vyprávěl své zážitky z cest. Obě se na mě poté podívaly s laskavým výrazem: „No muselo to být fajn, nám už to Čima vyprávěla…“
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 3570     příspěvků: 2
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+