Silná horečka občas dokáže vyprodukovat zvláštní momenty a prapodivné situace. Přijel jsem domů od lékaře s diagnózou počínajícího zápalu plic. Vzal jsem si antibiotika, lehl si a po probdělé noci jsem konečně nějaký čas prospal. Vzbudil jsem se navečer, cítíce, jak se mi přitížilo. Dýchalo se mi těžko a na čele jsem si mohl ohřát hrnek s čajem. Z vlastní dřívější zkušenosti jsem věděl, že několik nocí, než zaberou léky, bude stát za starou bačkoru. Do půl noci jsem si brouzdal po internetu a našel zálibu v jednom nově objeveném serveru s povídkami od různorodých autorů. Pak přišla opravdová těžká únava, pro jejíž překonání už jsem neměl moc síly. Vzal jsem si léky, vypil hrnec bylinkového čaje na průdušky a zaujal trochu atypickou pozici pro spánek.

Spát jsem musel, tak nějak více-méně v sedě. Sedl jsem si na kanape a záda opřel o pracovní stůl, který je hned na jeho konci. Za normálních okolností, bych v této ne zcela přirozené pozici usínal poněkud těžko, ale za stávající situace mi stačilo pár minut… Těžko říci za jak dlouhou dobu jsem se vzbudil a zda jsem se ve skutečnosti opravdu vzbudil. Vím jen, že jsem měl najednou otevřené oči.

Koukal jsem do rohu, kde stojí krbová kamna. Z krbových kamen najednou pozvolna vylétl, nebo spíše se pozvolna vznášel směrem vzhůru jakýsi jasný světelný bod, zeleně mechové barvy. Bod se zastavil, tak ve výšce dvou metrů. V prostoru nakreslil obdélník, který stále svítil. Poté v tomto obdélníku stejně zeleným světlem vykreslil jednotlivé řádky, až celý obdélník svítil uprostřed tmy v místnosti. Najednou z rozzářeného obdélníku, z jednoho bodu vysvitl paprsek. Chvíli jezdil po místnosti. Zajímavé bylo, což není pro světlo normální fyzikální vlastnost, že se v prostoru dokázal lehce ohýbat. V okamžiku, kdy mě našel, tak se na konci, který spočíval někde u mých nohou, schovaných pod dekou rozšířil a začal mě jaksi „skenovat“. Připomínalo to načítání čárového kódu světelným paprskem ze čtečky. Náhle paprsek zhasl a stejným způsobem, jakým se obdélník objevil, tak i zmizel, až z něj opět zůstal malý světelný bod, který pomalu zhasl v prostoru nad kamny. Malou chvíli jsem překvapeně koukal ke kamnům. Byl jsem v absolutním klidu. Sáhl jsem si na čelo a pocítil silnou horečku a velkou žízeň jako její důsledek.

Vstal jsem, došel se do kuchyně napít a cestou jsem se rozmyslel, že si půjdu spát do podkroví, kde si sednu do křesla, ve kterém se vcelku pohodlně sedí a tudíž, by se mi nemusely zdát takové hovadiny. Pomalu jsem se s hrnkem vody odšoural nahoru do podkroví. Usadil se v křesle, zabalil do deky a zavřel oči. Po nějaké, těžko specifikovatelné době jsem otevřel oči. Oknem šlo do místnosti světlo z reflektorů auta, které projíždělo zatáčkou nedaleké silnice. Světlo procházející oknem ozářilo zrcadlo pověšené na protější stěně. Je to zrcadlo poměrně letité a obrovské, usazené v bytelném, jednoduchém dřevěném rámu. Už si ani nepamatuji, kde jsme k němu s mojí bývalou ženou Kamilou tehdy přišli. Auto projelo, světlo zmizelo a já koukal stále směrem na zrcadlo, které bylo stále v té tmě nějak vidět a to poměrně zřetelně.

Zrcadlo se náhle jaksi změnilo na jakousi plochou LCD televizi, která nebyla na šířku, ale na výšku v dimenzích pověšeného zrcadla. Dřevěný rám zůstal, ale v zrcadle běžel obraz. Byly to jakési kratší obrazy, které vypadaly jako výňatky článků o zmizelém malajsijském Boingu MH370, včetně fotografií letadla. Chvíli běžely tyto „zprávy z médií“ a pak náhle přešly, nějak plynule v jakýsi film. V duchu si říkám, že vysoká horečka a dýchavičnost k tomu, je opravdu úrodnou půdou pro halucinace, ve kterých mě budou pronásledovat mé neoblíbené vymoženosti doby, jako je televize, kterou nazývám debilizátorem a již mnoho let nevyužívám jejich ohlupovacích schopností. A mozek zahřátý horečkou mi to musí dát prostě „sežrat“… A ještě si tedy v duchu říkám, no tak copak nám to teda dávaj? Koukám na děj. Na jakési pláži jsou trosky letadla, pobíhají lidé, najednou se uvolní jakási ohromná, stále se ještě točící vrtule z ležícího motoru a semele nějakého nešťastníka. A najednou mi to docvakne. Vždyť to je díl ze seriálu Ztraceni (Lost)!!! Scéna, už nevím z kterého dílu, která zachycuje zřícení letadla a následný zmatek. Pak následovaly ještě další scény z tohoto seriálu, které mi už moc neutkvěly v paměti. Až na jednu. Letadlo potopené v moři a omáčka blamáže, kterou v daném seriálu vytvořila daná letecká společnost. Nějak jsem při tom opravdu usnul, tak jako lidé usínají u televize…

Kdysi dávno jsem na tento seriál rád koukal. Po nějaké době začal být už nějak moc složitý a poněkud jsem se v jeho ději ztratil, stejně jako jeho hrdinové… V dobách tohoto seriálu, jsem ho za nějaký čas vzal opět na milost, když byl děj čitelnější. Dokoukal jsem se tehdy kamsi do IV série, tuším, že v roce 2008, když se pár hrdinům podařilo dorazit z ostrova domů. V té době jsem přestal sledovat televizi, alias debilizátor zcela, takže nemám ponětí, jestli se hrdinové onoho příběhu opět neztratili. Děj onoho příběhu byl poněkud složitý a myslím, že jsem nebyl jediný divák, který se v něm rovněž ztrácel spolu s jeho hrdiny a pravděpodobně možná i tehdejšími režiséry…

Noc byla už klidná. Ráno jsem se probudil a horečka ustoupila, antibiotika zabrala. Chvíli jsem seděl v křesle a přemýšlel o té prapodivné noci a živých snech, či halucinacích, ve kterých mě pronásledovaly výdobytky civilizace, jichž se straním. Kdejaký užívač omamných látek by musel spolykat kde co, říkám si pro sebe, a mě stačí horečka, paralen a čaj na průdušky… Nicméně mě zavrtal v hlavě ten Boing. Proč zrovna tohle letadlo? Když došlo k té události, tak jsem se o to prakticky vůbec nezajímal. Možná mi to měl můj mozek trápený horečkou někde ve svém vnitřním já, postaveném mimo mé vrchní ego za zlé a tak mi to ještě vcelku vtipně a nakonec i logicky, vzhledem k mé přízni k sci-fi a neodmítání konspirací spojil s oním seriálem Ztraceni. A po pravdě řečeno, mezi oběma příběhy, jedním, který je skutečný a čeká na své dořešení, které se pomalu ztrácí z dohledu a druhým příběhem, který je pouze smyšlenou filmovou fikcí o ztracených cestujících, se zde určitá paralela nalézá. Docela bych se pobavil, pokud by se za pár let objevili nějací cestující z tohoto ztraceného malajsijského letadla, tak jako tomu bylo v onom filmovém seriálu. Přemýšlím, jestli bych se tomu opravdu divil, když náš svět je poněkud čím dál tím divnější. Ztrácí se tento svět nám, nebo se my ztrácíme v tomto světě?

Vše, co potřebujete vědět o prvních několika řadách seriálu Ztraceni, v osmi minutách a patnácti sekundách, je v níže uvedené ukázce. Pokud se na to chcete opravdu kouknout, tak se v tom (ne)snažte neztratit… No uvidíte samy.