Pravděpodobně se stanu skinwalkerem

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Obyčejné šílenství všedních dnů.

Minule jsem psal o tom, jak se z mého kamaráda Luboše stal skinwalker. Pokud jste tento příběh nečetli, můžete si ho přečíst zde. Letos o Vánocích se stala v mém životě prazvláštní věc. České zdravotnictví nade mnou vyneslo jakousi kletbu a pravděpodobně se i já stanu skinwalkerem…
Proces lykantropie začal vcelku nevinně den po prvním vánočním svátku. Ráno mě bolelo silně v krku a cítil jsem narůstající teplotu. Celé odpoledne jsem prospal. Večer jsem se vzbudil, podíval se do krku a usoudil, že s takto ošklivou angínou bude nejlepší navštívit lékaře na pohotovosti v Kutné Hoře. Sedl jsem do auta a vyrazil do nemocnice v Kutné Hoře. V areálu nemocnice, mě pod nepřehlédnutelným nápisem pohotovost, přivítala ohromná papírová plachta, přilepená na zamknuté prosklené dveře. Stálo zde: Rybí kosti z krku nevytahujeme, jeďte na ORL v Kolíně. Hm, říkám si, ještě že už několik let kapra na Vánoce nejím… V duchu jsem si představil nějakého nešťastníka, který je s kostí v krku nucen si to přečíst a kost se prázdným polknutím dostane hlouběji do krku. Zazvonil jsem, a na dotaz co potřebuji, jsem sestře odpověděl: V krku nemám rybí kost, ale ošklivou angínu. Sestra mi následně sdělila, že pan doktor již není přítomen, protože pohotovostní služba končí ve dvacet hodin a nyní je již skoro devět. Na dotaz zda najdu lékaře na pohotovosti v Kolíně, či Čáslavi mi bylo odpovězeno, že nikoliv, protože se tam údajně ordinuje také pouze do osmi. Jediná možnost je zítra od osmi ráno. Druhý den jsem měl štěstí. V čekárně jsem čekal necelou minutu a za chvíli jsem odešel s antibiotiky. Ty ovšem nezabraly a po pár dnech jsem dostal antibiotika jiná. Výsledkem byl dosti neurčitý nezdravý stav, průjem jako bič, bolesti hlavy a neschopenka. Mezitím začaly pšíkat i mé dvě černé kočky Damuška a Djamilka. Poté jsem si na stránkách Šťastného kocoura objednal několik preparátů pro povzbuzení mého a kočičího zdraví. Během relativně krátké doby jsme se dali všichni dohromady.
A zde nastal moment, kdy jsem si uvědomil svojí lykantropii a její zjevné výhody. Prostě bych se občas jako skinwalker mohl změnit na kocoura Sinuheta. Jméno Sinuhet jsem vybral podle mé oblíbené románové postavy. Až pojedeme s Damuškou do Čáslavi na veterinu, tak se budu muset domluvit s paní doktorkou, zda mi založí kartu. Taková veterinární klinika funguje i s pohotovostí akutních případů 24 hodin denně, včetně svátků! Veterinární lékaři a celý personál tamní kliniky je velmi milý a ochotný, jak ke zvířecím pacientům, tak k jejich lidským majitelům. A jak ukázal můj kamarád Luboš, o kterém už jsem psal, tak veterinář zvládne u psa Arna alias Luboše úspěšně léčit drobné nemoci a neduhy stáří… Nakonec, možná je nejdůležitější ten pozitivní přístup k pacientovi. Vždy bych se mohl proměnit v roztomile vrnícího kocoura Sinuheta, který se nechá rád a ochotně ošetřit... Pouze mé biologické údaje se budou muset pro zápis do karty poněkud upravit. Věk 45 let se vydělí deseti na čtyři a půl roku. Stejným způsobem se bude muset opravit i váha na 9 kg. Přeci jenom 90 kilový kocour, by spíše než kočku, připomínal přežraného tygra.
Poněkud složitější situace by asi nastala, pokud by mě na této klinice chtěli z nějakého důvodu hospitalizovat. Nejsem si jistý, zda by pro kocoura mých rozměrů měli dostatečně velkou klícku. A samozřejmě vyhřívanou dečku, protože jsem rovněž tvor teplomilný. S jídlem, problém nevidím. Kočičí konzervy jsem již měl možnost ochutnat. Několikrát se mi stalo, že jsem se vrátil ze služební cesty domů a nestihl, nebo zapomněl koupit jídlo pro sebe. Po otevření lednice jsem spatřil pouze bezedně zoufalý výraz oběšeného pavouka. A protože hlad je mocný a zároveň je i nejlepším kuchařem, tak přišla na řadu kočičí konzerva. Těch máme doma vždy dostatek. Taková paštička na chlebě, to je stejné, jako například Majka, či jiná známá zn(sr)ačka. Jednou jsem takto dokonce vařil granulkovou polévku. Zajímavé bylo, jak na mě koukaly obě mňaudámy, když se to stalo poprvé. Tak otevřeně překvapený a užaslý výraz v kočičích očích se opravdu moc často nevidí…
Skutečnou obavu při případné hospitalizaci v kotci mě však působí kočičí toaleta. Představa, že si budu své hovínko pravou přední zahrabávat do štěrku v plastové míse, mě upřímně děsí. Rovněž si nedokážu představit, jak by personál s děrovanou plastovou lopatičkou lovil z kočkolitu tyto produkty mého zažívaní. Ale na to se dá vyzrát! V případě potřeby se kocourek Sinuhet změní opět v člověka, otevře si dvířka klícky a dojde na lidské WC. Taková pružná verze lykantropie, podle akutních potřeb… Otázkou je, jak bude tato má osobnostní proměna vnímána a posuzována společností, neboť současný zdravotní systém by mě mohl umístit do skutečného kotce, někde v Bohnicích. Když se, ale nad tím hluboce zamyslím, mám pocit, že největším štěstím pro člověka v této době je, když se může zbláznit sám, podle vlastních představ, názorů a plánů, než podle šílených směrnic a norem, současného systémového establishmentu…
Už mě několikrát napadlo, že jednoho krásného dne, se na uzavřeném místě, kdesi v Bohnicích, sejde intelektuální elita českého národa... Tam si možná bude spokojeně příst i kocourek Sinuhet v dobré společnosti, izolován v rajské zahradě, od okolního šílenství. Jen doufám, že tam bude v této sešlosti také šikovný, přívětivý a ochotný veterinář…
kocour Sinuhet alias Karel Jíra
přečteno: 3524     příspěvků: 4
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+