Téma: Můj život s kočkama

Manželství, nebo pouze vztah mezi mužem a ženou, to není ani peklo, ani ráj, ale prostě očistec. Tuto větu prý kdysi pronesl Abraham Lincoln. Asi věděl, o čem mluví. Pravdou je, že si lidé ze svých vztahů dělají očistec sami a většinou se na tom podílí oba, stejným dílem vlastního přičinění. Možná je to tím, že muži nikdy nepochopí ženy a ženy nikdy nepochopí muže. A to je věc, kterou muži a ženy nikdy nepochopí. Až to jednou pochopí, tak lidstvo následkem toho vymře, neboť přestane mít potřebu soustavného rozmnožování…

S Kamilou jsme si přestali rozumět, když jsme se upnuli, každý k jinému, vlastnímu způsobu života. Jednoho dne jsme si řekli, že se rozejdeme a tak se i stalo. Bylo to poměrně rychlé a kultivované. Čima s Damuškou zůstaly se mnou v pražském školním bytě. Obě věděly, co se stalo. Myslím, že Kamila, která je měla hluboce ráda, jim to svým ženským způsobem vysvětlila. Mňaudámy to tehdy nesly statečně a obě usoudily, že mě podpoří a budou se snažit rozptylovat mé chmurné myšlenky, což se jim také dařilo. Dodneška jsem jim za jejich přítomnost v tomto období, kdy jsem strávil ještě několik velmi tíživých měsíců v onom pražském bytě, velmi vděčný.

Občas jsme se s Kamilou vídali. Jednoho dne, v době kdy jsem měl již jinou práci a bydlel u rodičů v Kutné Hoře, jsem vezl Kamile krabici s nějakými věcmi, které jsem posbíral při našem stěhování z Prahy. Sraz jsme měli v second handu, obchodě její kamarádky Daniely. Dorazil jsem do obchodu, kde jsem poznal Danielu, další ženu, která vstoupila do mého života. Paradoxem osudu je, že má bývalá žena mě seznámila s mojí ženou budoucí. Pokud se osud nějakým způsobem rozhodne, že budete hrát roli v tragikomedii, kterou pro vás vymyslel a napsal, tak se tomu občas dá velmi těžko vzdorovat. Obzvláště v případě, že o tom nemáte sebemenší tušení. Život je totiž režisérem, který svým hercům z principu nedává číst scénář, který pro ně napsal. Většina „herců“ by pak pravděpodobně byla v permanentní stávce… Můj kamarád Luboš později škodolibě poznamenal, že to byla jakási Kamilina dokonalá pomsta. Neboť muž má jedinečný talent, jak ženě ublížit, ale žena má jedinečný talent, jak muže zničit… Nicméně si myslím, že tomu tak nebylo. Patřím stále ještě i přes své životní pesimistické prohry, k romantikům a romantik slyší hlas svého srdce. A ten mi říká, že Kamila, jsouce bytostí ve své podstatě velmi citlivou, to tehdy myslela dobře a osud si ji do svého scénáře vybral, pouze jako vhodného prostředníka.

S Danielou jsme se tímto zvláštním způsobem seznámili asi měsíc před tím, než zemřela má maminka. Občas jsem se zastavoval v jejím krámku a povídali jsme si o všem možném i nemožném. Jak se říká: Muž vypravuje to, co ví a žena to, čím by se zalíbila. A Daniela to uměla velmi dobře… Tehdy, když jsem byl o čtrnáct let mladší, tak nad prvním dojmem a intuicí zvítězila chemie lidského těla. Člověk by možná neměl srovnávat, ale nedá mi to. Když jsem poznal Kamilu, tak jsem zažil dokonalou souhru prvního dojmu, intuice a všeho dalšího a ostatního. Zažil jsem to ve svém životě sice pouze jednou, ale jsem za to rád, protože to hezké zůstává v mysli a srdci navždy. Je to stejné jako, když si koupíte los, který sice nevyhrál, ale zato si stále pamatujete jeho číslo. Nakonec, pokud se jednou dostanu do spárů důchodového systému, tak mě na živu kromě ranní rosy a pár doušků čerstvého vzduchu, budou udržovat právě tyto vzpomínky, které jsou v mém srdci uložené navždy…

Asi týden po pohřbu mé maminky se začala psát nová kapitola mého a zároveň kočičího života. Byl jsem v jakémsi vegetativním stavu, bez nálady a bez radosti. Na obzoru se objevil víkend, velikonoce a pouť v Kutné Hoře. A Daniela dostala nápad, že mě v Kutné Hoře navštíví. Tehdy jsem v podstatě nevěděl, jestli mám být rád, nebo návštěvu odmítnout. Tak jsem pod vlivem nerozhodnosti nechal volný průběh událostem. Společně strávený víkend s Danielou, která poznala obě mňaudámy a mého sterého tátu, byl začátkem našeho vztahu.

Společný život s Danielou, který trval dva roky, nebyl procházkou rájem, ani procházkou růžovým sadem. Byl to spíše pochod po předměstí pekla. Oba jsme měli naprosto rozdílné povahy, otočené o sto osmdesát stupňů. Já byl a stále jsem samotářský introvert se sklonem k romantismu a Daniela byla společenský extrovert. Po pár týdnech jsem se přesunul jakýmsi plíživým způsobem do Prahy, kde jsme pár týdnů bydleli u rodičů Daniely. Poté jsme se přesunuli do bytu, který Daniela zdědila po své babičce. Byl jsem vlastně prvním mužem, se kterým Daniela ve svých třiceti letech samostatně bydlela, mimo domov rodičů. A zde se vynořil další podstatný rozdíl, který byl v našich rozdílných životních zkušenostech. Na rozdíl od Daniely jsem byl zvyklý na samostatný život, který jsem zahájil ve svých dvaceti letech, kdy jsem se vrátil z vojny, pobyl jsem tři dny doma a cítíce mávání svých vnitřních motýlích křídel, jsem si zabalil tašku, do které mi máma přidala krabici buchet a vyrazil jsem zahájit, samostatnou pouť světem. Domů jsem se vracel jednou za čas, po pár týdnech na víkendy. Vždy jsem se na své rodiče těšil. A popravdě řečeno, těšil jsem se také na domácí stravu a na tu krabici buchet, nebo tvarohového koláče, která se mnou v tašce vždy odjížděla do Prahy. Většina inteligentních Homo sapiens mužského pohlaví ví, co nikdy nemá říkat před svojí ženou: „Bylo to dobré, velmi dobré, ale ne tak jako od maminky.“ Takové buchty, tvarohový koláč, narozeninový dort, guláš, či roštěnky, jsou kouzlem šťastného domova a dětství. Je to takový tmel domova, neboť láska prochází i žaludkem. Mateřskou lásku z toho nevyjímaje. Pravdou je, že je velkým štěstím v tomto světě, tuto zkušenost zažít. Bohužel ne všechny lidi potká toto štěstí. Muž, který má dostatek rozumu, má vždy v tomto směru před svojí ženou tuto zkušenost, týkající se chuti jídel od maminky, jako své velké - malé tajemství. A pokud je žena moudrá, tak dobře zná velké - malé tajemství svého muže a nemá potřebu na jeho pocity žárlit. Odměnou se jí po nějakém čase stane, že sama toto kouzlo domácí stravy, převezme a začne jej svými kuchařskými schopnostmi evokovat. A co více, pokud přivede na svět mužské potomky, tak jim svojí mateřskou láskou toto kouzlo v rámci domácího rodinného štěstí sama předá, aby bylo v jejich dospělosti jejich velkým - malým tajemstvím…

To jsem se jen tak trochu zamyslel nad jakousi rodinnou mantrou, která prostupuje napříč, těmi šťastnějšími generacemi. S Danielou jsme problém malého - velkého tajemství v podstatě neřešili. Řešili jsme naše rozdílné povahy. Navíc jsem byl ve dvou ohních. V Kutné Hoře jsem nechal svého starého tátu a obě mňaudámy, které mu tam dělaly společnost. Táta byl ve svých více, jak osmdesáti letech fyzicky zdráv, ale objevila se u něj ze dne na den skleróza. Přesně věděl, co bylo před padesáti lety, jako by byl chodící encyklopedie. Ale nevěděl co je za den v týdnu, kde položil své brýle, jestli zaplatil inkaso a tak dále. Nakonec jeden lékař, u kterého jsme byli, pravděpodobně určil zcela správnou diagnózu: „Víte, ona to asi nebude skleróza. Ona to bude obranná reakce mozku. S Vaší matkou žili společně padesát let. A Váš otec se prostě nechce trápit její ztrátou, tak se přenesl do jiného světa a času.“ Těmito slovy doktor, tak nějak trefil do černého. Čima s Damuškou do Prahy k Daniele nesměly. Daniela si vytvořila k oběma mým černým kočkám a potažmo i mému tátovi, který potřeboval kus mého času, poměrně silně žárlivý vztah.

Jak říká staré přísloví: Kdo chce všechno, nemá nic. Tímto způsobem skončil i náš společný život s Danielou. Jednoho večera po větě: „Tak si to zkus, jaké to je být sám!“ jsem usoudil, že je to nejlepší možné řešení, pro všechny zúčastněné. Přiznám se, že vzhledem k našemu malému synovi Honzíkovi, to bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě. Paradoxem je fakt, že od té doby jsme s Danielou vycházeli lépe, než když jsme žili pod jednou střechou. Po pár letech, když jsme si vytvořili každý svůj vlastní život, se naše vztahy usadily do nějaké normální lidské roviny.

Tehdy večer jsem odjel s malou bedýnkou svých věcí, poněkud roztrhaným srdcem, hlavou plnou otázek a starostí a přistál jsem opět v Kutné Hoře. Tam mě přivítaly dvě černé mňaudámy, které mě naznačily, že máme ještě na starosti učně Sókratova, který si žije svým vlastním životem v poněkud jiném světě a není to s ním vždy úplně jednoduché.

Karel Jíra

diskuze