Téma: Můj život s kočkama
7.4.2015     zavřít

Můj život s kočkama - díl osmnáctý: Pančava a dvě modré pomněnky navždy

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Můj život s kočkama.

Návrat do Kutné Hory byl poněkud zvláštní. Připadal jsem si, že má loďka v řece času najela na mělčinu, na které uvázla po dobu několika měsíců. Obě mňaudámy, Čiminka a Damuška to nějakým způsobem vnímaly a snažily se rozptýlit mé chmurné myšlenky. Přes den, který jsem trávil dojížděním do práce v Praze, dělaly společnost mému tátovi, stejně jako během posledních dvou let a před tím mé mamince. Na tátovi jsem pozoroval, že je rád, neboť není úplně sám. Učeň Sókratův vlivem svého věku a vlivem psychiky, která se přehodila zpět v čase, se v některých směrech dostával tak trochu zpět do dětských let. Občas to bylo poněkud tragikomické, ale občas také dosti depresivní. Záleželo na dané situaci. Skleróza, nebo její obdoba je v podstatě kuriózní záležitost. Postižený se každou chvíli doví nějakou novinu a pečující si připadá, jak hlasatel v televizi, který slouží čtyřiadvacetihodinovou směnu, sedm dnů v týdnu. Občas jsem se utěšoval myšlenkou, že skleróza je nemoc inteligentů, neboť blbec nemá nic, co by mohl zapomenout. Poté se mi většinou vynořila v hlavě filozofická otázka, jestli chci být jednou ve svém vlastním stáří nemocným inteligentem, nebo zdravým blbcem. Po krátkém depresivním rozjímání, jsem si vždy uvědomil, že častým pokládáním této otázky skončím jako blbec, navíc ještě nemocný… Výsledným ponaučením je, že pokud se má člověk cítit alespoň trochu zdravý, jedno jestli inteligent, nebo blbec, tak nesmí nad některými věcmi moc přemýšlet, jinak z toho zblbne a nedej bože i onemocní. Pravdou je, že blbci to mají v tomto směru poněkud jednodušší…
Ve volných chvílích, jako byl víkend, nebo pár dnů dovolené, jsem jezdil na Pančavu na naši rodnou chaloupku. Obě mňaudámy jsem bral často s sebou. Těsně před koncem tisíciletí jsem domeček na Pančavě zrekonstruoval. V podstatě jsem starou chaloupku během léta zboural a postavil od základu na stejném půdorysu znova. Během následujících pěti let jsem pak dodělával vnitřní interiér. Už jako malý kluk jsem měl představu, že bych mohl na Pančavě, samotě uprostřed lesů, jednoho krásného dne bydlet. Na začátku jara jsem vzal s sebou obě mňaudámy, na pančavskou výpravu, během které jsem dodělal poslední zásadní věc, potřebnou k trvalému bydlení - topení. S tátou to šlo poněkud více z kopce. Jednoho dne přišel s myšlenkou, že by mu bylo nejlépe v domově důchodců. Bylo to v momentě, kdy jsem si uvědomoval, že jeho stav potřebuje trvalou péči a viděl jsem před sebou rozhodování, zda opustit práci, která živila mě a mého malého synka, majíce pouze sociální dávky za ošetřování člena rodiny. Táta mi v tomto těžkém rozhodování pomohl, svojí světlou jasnozřivou chvilkou.
Tím začala další etapa našeho života. V Kutné Hoře byl zmodernizovaný a dobře vybavený domov důchodců, kde našel můj starý a dobrý táta nový domov. Personál byl vstřícný a trpělivý, což mě ulehčilo spaní. V domě svých rodičů jsem se necítil příliš dobře. Měl jsem zde poměrně stísněný pocit. Ze zdí vystupovaly vzpomínky a někdy se mi zdálo, že pomalu sjíždí strop směrem dolů, jako píst ve válci a já budu dole slisován svojí trudnou myslí. Po pár dnech jsme se s Čiminkou a Damuškou definičně přestěhovali na Pančavu, do našeho nového domova, který jsem během několika dřívějších let vybudoval. Moc věcí jsem s sebou vlastně nevezl. Připravoval jsem se na to již delší dobu a vše potřebné na Pančavě již bylo.
Mňaudámy jsem donesl v přepravkách z auta do našeho nového domova, který už ostatně znaly. Otevřel jsem dvířka, mňaudámy se posadily na podlahu a tázavě se na mně podívaly, jakoby se ptaly: „Tak jak to teda teď máš v plánu?“ Čekajíce nějaký můj významný projev. Udělal jsem vážný výraz, pro zlomový okamžik našeho společného života a pronesl řeč: „Tak holky, tohle je teď náš trvalý a nový domov. Je jenom náš vlastní a doufám, že už se nikam stěhovat nebudeme. Nikomu nic nedlužíme, nikomu nemusíme líbat zadek, tohle je teď náš hrad.“ Obě kočičí holky svým pohledem daly najevo, že to pochopily, že v podstatě souhlasí, respektive vědí, že to stejně nezmění. Vstaly a s výrazem, tak my se jdeme ubytovat, vyrazily na obchůzku.
Na hoře v podkroví jsem se tenkrát zabral do nějaké práce, cosi jsem tam přerovnával a zapomněl na čas. Asi tak po hodině jsem si vzpomněl na obě mňaudámy a šel se podívat dolů, co dělají. Přijdu dolů, do pokoje a holky nikde. Volám a hledám, obě kočičí holky nikde. Jakoby se po nich zem slehla. Říkám si to není možný. Vždyť jsem nešel ven, dveře a okna jsou stále zavřené. Hledám znova po celém domě a stále nic. Už se mi hlavou začínají honit poměrně divoké myšlenky o časoprostorových anomáliích a pak si v duchu říkám: „Karle neblbni. To musí být zase jenom ta jejich oblíbená hra na schovku. Dyť to znáš. Přemýšlej!“ A tak koukám po místnosti, přemýšlím a přemýšlím. Přitom sedím na kanapi, které jsme měli už v pražském bytě a při ztěhování z Prahy skončilo zde, na Pančavě. Najednou jsem si vzpomněl, jak jako malá a nezbedná koťata zalézala ze zadu do jakéhosi pseudoúložného prostoru, pod sedací částí tohoto gauče. „Přece se tam teď nemohly obě nasoukat.“ Probíhá mi v hlavě. Ale nevida jinou logickou možnost, odsouvám kanape ode zdi, abych se mohl podívat do vnitřního prostoru sedaco-lehacího zařízení. Najednou vidím dva páry žlutě svítících baterek. Dodneška mám tu scénku před očima. Jako by to bylo včera… Čima s Damuškou tam byly napasované vedle sebe a měly neuvěřitelně pobavený výraz ve svém pohledu. „Tady jsme, Šmudlo! Celou dobu jsi nad námi seděl! To ti to teda trvalo. Ale mohl jsi nás ještě chvilku hledat. Přece víš, jak máme tuhle hru na schovku rádi.“ Tak začal náš první den v našem novém a zároveň dnešním, současném domově. Hru na schovávanou má většina koček ráda. A obě mé mňaudámy nebyly výjimkou. Po pravdě řečeno, byly v této hře velmi vynalézavé. V podstatě se o tom dá napsat celá jedna kapitola…
Některé dny jsem se cestou z práce zastavoval v Kutné Hoře a navštěvoval tátu. Při pěkném počasí jsme sedávali venku na lavičce. Táta mi často vyprávěl příběhy z dob minulých, ze svého mládí a z dob naší rodinné historie. Dnes je spousta věcí, na které bych se ho rád zeptal, jak to tenkrát bylo… Ale čas bohužel nelze vrátit. V domově důchodců táta strávil necelé dva roky. Ke konci svého života mě často říkal, že by už rád šel za maminkou…
Jednoho dne mi zazvonil telefon. Volala mi paní doktorka, že táta je v nemocnici se zápalem plic. Ve svých osmdesáti šesti letech dokázal bojovat se zápalem plic asi týden. Poslední den jsem u táty strávil nějaký čas se svým bratrem Pavlem. Seděl jsem vedle postele a koukal do tátových modrých očí. Viděl jsem dvě pomněnky, modré jako nebe. Viděl jsem loučení, bezbřehou lásku, očekávání setkání s maminkou, ale i trochu úzkosti a strachu z neznámého. Z cesty po duhovém mostě. Bude tam maminka, se kterou strávil padesát let života na něj čekat? Na ten pohled dvou modrých pomněnek se zapomenout nedá. V mém srdci kvetou navždy. Když jsem odcházel, tak jsem uvnitř již tušil, že se vidíme naposledy.
Večer jsem seděl v podkroví a přemýšlel. Najednou se mi udělalo strašně těžko. Měl jsem pocit, že mám v žaludku tunu kamení. Obě kočičí holky najednou zpozorněly a upřeně začaly pozorovat, cosi uprostřed místnosti. Najednou jsem zaslechl hlas, stejně, jako tenkrát, když mi zemřela maminka: „Už je mi dobře. Jsme zase spolu s maminkou.“ Byl to moment, kdy z hlavy zmizí veškeré myšlenky, vnímáte prázdnotu a prostě jen víte. Po pár minutách mě z toho vytrhl telefon. Volali z nemocnice, že táta právě zemřel.
Po pár týdnech jsem si uvědomil, že nyní jsem vlastně jakýmsi námořníkem, který je sám na pomyslné lodi plující jakousi řekou času. Posádku mi tvoří pouze dva kočičí přátelé. Nicméně si uvědomuji, že mí rodiče sice odešli, ale v mém srdci žijí dodnes, neboť jejich lásku stále cítím. Provází mě všemi vzpomínkami. Stejně je tomu dnes i s Čiminkou. Čima nad námi drží ochrannou tlapku a je jakousi rychlou spojkou mezi dimenzí našeho současného domova a dimenzí soukromého nebe mých rodičů.
Svůj honorář za články o mých kočičích kamarádkách, které vyšly v regionálním, nezávislém měsíčníku Dobrý info jsem daroval útulku Kočičí naděje. Pokud přispějete drobnou částkou i vy, dáte naději nejenom kočičákům v útulku, ale i jejich budoucím majitelům, pro jejich budoucí radost z toho, že nebudou osamoceni. Číslo účtu naleznete na stránkách Kočičí naděje.
Karel Jíra
přečteno: 4443     příspěvků: 1
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+