Jak jsem mohl získat Darwinovu cenu

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Obyčejné šílenství všedních dnů.

Život vám někdy připraví poněkud zvláštní situace, které by nevymyslel ani ten nejtalentovanější režisér, scénárista, nebo spisovatel. Pokud máte dostatek smůly, tak v nich hrajete hlavní roli. V podstatě nikdy nemáte tušení, že dostanete hlavní roli v tragikomedii, kterou pro vás osud ve vašem životě připraví. Život je totiž režisérem, který svým hercům z principu nedává číst scénář, který pro ně napsal. Většina „herců“ by pak pravděpodobně byla v permanentní stávce. A svět by byl bez příběhů a také bez udělování Darwinových cen… Pro ty, kteří nevědí co je Darwinova cena, pouze doplním, že se jedná o zcela ironické ocenění In Memoriam, pro jedince kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu. Pro jejich vlastní smůlu (a o to větší pobavení druhých) tím, že se z něj sami odstranili co nejhloupějším způsobem.
Před nějakou dobou jsem se mohl stát adeptem na udělení Darwinovy ceny. Začalo to velmi nevinně. Bylo brzké sobotní ráno a já se rozhodl, že po třech měsících topení v krbových kamnech vyčistím komín, tak jak to mám permanentně ve zvyku během topné sezóny. Svítilo sluníčko, ohlašujíce, že bude příjemný den, náznak blížícího se jara. Připravil jsem si potřebné věci: Kominické závaží s pružinami na dlouhém špagátu, štafličky a lyže. Možná vás zarazí ty lyže. Je to poněkud nezvyklá pomůcka při čištění komínu, ale potřebuji je na své trase vedoucí téměř na vrchol střechy mého malého rodinného domku. Na zahradě mám postavený malý přístřešek. Štafle opřu o stěnu a vylezu na lehce skloněnou střechu z vlnitého plechu. Po té přejdu asi tři metry a dostanu se k přístřešku, který patří mému sousedovi. Tam je střecha z jakéhosi vlnitého plastu, dlouhá asi šest metrů. Tuto trasu musím překonat a jsem u své střechy z běžných tašek, po které hravě vylezu ke komínu a můžu plnit úlohu kominíka. Ze začátku jsem na tento vlnitý plast pokládal prkna, aby mě tento poněkud křehký materiál udržel, neboť váha mé maličkosti se rozloží na plochu celého prkna. Prkna jsem před sebou posouval a tímto způsobem se přešnečil přes sousedovu střechu. Byla to poměrně opruzující záležitost. Po nějaké době jsem si vzpomněl, že mám v kůlně staré dřevěné lyže z dob první republiky po své mámě. A nápad byl na světě. Místo prken jsem dal nohy do vázání, hbitě se přesunul po sousedově střeše, vyšplhal ke komínu, vyčistil ho, slezl dolů, otočil lyže, přesul se po křehké stříšce zpět ke svému přístřešku s pevnou plechovou střechou, po ní ke štaflím a dole na zahradě bylo vyhráno. V práci jsem své kolegy občas pobavil, že jsem si o víkendu zalyžoval, protože jsem čistil komín… Tuto činnost samozřejmě provádím za nepřítomnosti svých sousedů (doufám, že na tento text nikde nenarazí), neboť by to zaručeně nevzbudilo jejich nadšení, natož obdiv k lyžařskému sportu v mém podání.
Toho dne šlo vše hladce podle plánu. Krásně jsem vyčistil komín a vydal se na zpáteční cestu. Slezl jsem ze střechy, po lyžích překonal sousedovu vetchou stříšku a vstoupil na svojí plechovou střechu s mírným, asi 20 stupňovým sklonem. A zde se začala odehrávat tragikomedie, jejíž výhrou mohla být již zmiňovaná Darwinova cena. Lyže jsem hodil přes okraj stříšky dolů na zahradu a v pravé ruce jsem nesl již pouze kominické závaží. Udělal jsem další krok, aniž bych si uvědomil, že na plechové stříšce je námraza. V ten moment mě naráz podjely obě nohy. Ve vzduchu jsem udělal velmi zvláštní salto, za které by se nemusel stydět zručný gymnasta. V podstatě jsem si ve vzduchu, v úrovni svých kyčelních kloubů lehl do vodorovné polohy. Jedinou vadou na kráse tohoto gymnastického kousku bylo, že pode mnou nebyla trampolína, ani měkká žíněnka, ale pouze ta plechová střecha… V podstatě to mělo ještě další chybu. Jak jsem chtěl vyrovnat pohyb svého těla do horizontální polohy (neboli polohy vleže, více jak metr nad střechou), tak jsem máchl oběma rukama směrem vzhůru. A v pravé ruce jsem držel stále to kominické závaží (asi 1,5 kg). A to závaží jsem v ten nejkritičtější moment pohybu mé ruky směrem nahoru pustil. Vlastně jsem ho vší silou vyhodil do výšky.
No, ve vzduchu jsem ležet moc dlouho nevydržel, neboť zemská gravitace nezná smlouvání, ani korupci… Spadl jsem na záda, celou plochou, na vlnitý plech. Vcelku poměrně hladce. Tak ležím na té střeše a koukám nahoru. A co nevidím. Nahoře, ve vzduchu visí kominické závaží… Závaží tam nahoře visí a najednou se stalo něco zvláštního. Někdo zmáčkl tlačítko pause. V podstatě najednou koukám na dvě „filmová plátna“ zároveň. Lze si to představit, jako když máte vedle sebe dvě televize. V jedné běží film, na který koukáte, prožíváte děj a někdo zmáčkne tlačítko pause. Film vám zastaví, vidíte statický obrázek s kominickým závažím, nahoře ve vzduchu, jako by přemýšlelo, kam spadnout. Ve stejný okamžik se pustí druhá televize s úplně jiným filmem. Ten film byla autobiografie mého dosavadního života. Film, který trvá více jak čtyřicet let, je přehráván ohromnou rychlostí. Některé okamžiky jsou v jakémsi zvláštním střihu a jsou zpomaleny. A tak vidím, jak ve třech letech jezdím na dětské trojkolce, okolo činžáku ve kterém jsme bydleli. Vidím svojí první lásku z mateřské školky. Následují scény ze školy, z puberty, vidím ženy, které jsem miloval… Zároveň vidím na první „televizi“ stopnutý film, se závažím ve vzduchu a napadá mě, kam asi spadne. „Hlavně, aby mě netrefilo do kebule“, říkám si v duchu a při tom koukám na autobiografický film v druhé „televizi“.
Pak se to stalo. Autobiografický film skončil. Skončil v okamžiku, kdy mě podjely nohy a ležím na té střeše. Druhou „televizi“ opět někdo vypíná, obraz nenávratně mizí a pouští tlačítko play u prvního filmu. Ten zvláštní zlomek vteřiny nenávratně končí, závaží jde nekompromisně k zemi. Zemská přitažlivost funguje pořád stejně, žádné ultra hmotné těleso z vesmíru neprolétlo kolem a nestrhlo svojí gravitací závaží směrem k sobě nahoru… „Tak kam to spadne“, je poslední bleskovou myšlenkou v mé hlavě. Rána přímo na solar plexus. Závaží se tak zvláštně odrazí, jak od trampolíny a skoulí se dolů ze střechy. Nějakou dobu lapám po dechu, dělaje všechny možné tempa rukama, jako bych na té střeše trénoval plavání na znak. Nabral jsem dech, posadil se a mám pocit absolutně prázdné hlavy, bez myšlenek. Tedy bez těch běžných banálních myšlenek, kterými se člověk běžně zaobírá. Celé se mi to rovná v hlavě a přemýšlím nad tím, co jsem zrovna prožil. Záda jsou v pohodě, hrudník pořád ještě pěkně bolí. Při pohledu na bílou námrazu si říkám: „To sem pěknej debil, co měl zase jednou z prdele kliku…“
Život, je nevyzpytatelná smrtelná nemoc, přenášená pohlavní cestou, která může být i relativně krátkého průběhu. Je škoda tento čas promrhat nesmyslným honěním za blbostmi. Darwinova cena by pak byla opravdu mizernou útěchou, v podobě nahnilé třešničky na nepovedeném dortu, špatné chuti… Proto je občas dobré se zastavit a popřemýšlet o životě. Když na to nemáme čas, tak nás může osud dosadit do hlavní role v podivných tragikomediích, abychom pochopili, že si ten čas udělat máme. Je to náš čas, který se nadá vyčíslit hodnotou peněz, ale hodnotou našeho vlastního bytí. A vážíme si více peněz, nebo vlastní existence? V tom co se nám děje, najdeme naše odpovědi…
Karel Jíra
přečteno: 4881     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+