Téma: Poločas rozpadu myšlení

Včera jsem se dočetl, že zemřel Ludvík Vaculík, český publicista, který psal prózu, fejetony a známý se stal zejména svým „kontrarevolučním“ manifestem Dva tisíce slov z roku 1968. Pana Vaculíka jsem neznal a vlastně jsem nečetl žádné jeho literární dílo, kromě Dvou tisíc slov. Tento manifest, jehož vznik je posazen do Pražského jara, jsem poprvé četl někdy v 18 letech, na přelomu let 1988 - 89 v samizdatové podobě. Včera jsem zapřemýšlel, o čem to vlastně bylo, těch Dva tisíce slov. Nedalo mi to a text jsem si dohledal na Wikizdroji a po více jak pětadvaceti letech jsem si ho přečetl podruhé.

Je to text hluboce nadčasový, který vypovídá o tom, jak autor vnímal a viděl tehdejší dobu, ve které aktivně žil a působil. Není s podivem, že tento manifest byl po relativně krátké době označen výrazem kontrarevoluční. Osobně mám pocit, že obsah tohoto manifestu je platný po celou dobu jeho existence, včetně doby, po roce 1989. Pouze si v textu zkuste zaměnit výraz program socialismu, z roku 1948, za program demokracie, z listopadu 1989 a místo komunistické strany dát pojem demokratické strany, místo dělníků voliče a tak dále. Skoro máte pocit, že čtete o dnešní době… Po čtyřiceti sedmi letech!!! Shodou okolností bylo Dva tisíce slov poprvé uveřejněno 27. 6. 1968, tedy za pár dnů tomu bude přesně 47 let. Co se za tu dobu změnilo?

Vládnou nám snad pořád ti samí lidé? Asi ne. Dnes si je demokraticky volíme. Tedy v tom případě, že nepodlehneme chimérám dobře zaplacených PR kampaní. V tomto případě síla peněz na vytvoření potřebného a požadovaného mediálního obrazu, vystřídala privilegium vlády jedné strany. Proto je výsledek stále stejný, nebo spíše horší. Pouze těch Dva tisíce slov už nemá nálepku kontrarevoluční. Co je v lidské společnosti špatně, že výsledky myšlenek, která vznikají na přáních sociální spravedlnosti, právní rovnosti, svobody vyjadřování a kompromisů mezi povinnostmi a právy z nichž jsou stanoveny limity svobody jedince, končí v pokřivené realitě, zanesené morálním bahnem? Z myšlenek vznikají ideologie, jako nástroje politické moci. Politickou moc vykonávají lidé. A lidé mají bohužel negativní vlastnosti, které mění ideologie na dogmata, která otevírají pomyslné brány pekla pro obyvatele - voliče - pracovní sílu - daňové poplatníky.

Kde má člověk hledat změnu? Těžko říci. Já jsem změnu v politických stranách hledat přestal. Již odmítám pomocí mechanismu voleb stále legalizovat polo-mafiánské systémy. Změnu hledám v sobě a pro sebe a nepřímo tímto způsobem také pro své okolí. Velmi hezky to řekl Mahátma Gándhí: Buďte sami tou změnou, kterou chcete ve světě vidět. Je to jedna z mála věcí a změn, které může člověk pro sebe sama a své okolí udělat. Zároveň je to, to nejtěžší. Na druhou stranu, je zde podstatně větší šance na úspěch, než očekávání zázračných změn od voleb a politiků.

Karel Jíra

diskuze