Téma: Obyčejné šílenství všedních dnů
17.8.2015 - aktualizováno: 14.9.2015     zavřít

Depresivně antidepresivní rozjímání nad krizí středního věku

Karlovy ostrovy, články, fejetony, Obyčejné šílenství všedních dnů.

Za pár dnů mi bude pětačtyřicet. Je to poněkud divný věk. Lze ho charakterizovat známým rčením: „Mládí v prdeli a do důchodu daleko.“ V podstatě je to ideální charakteristika pro takzvaný střední věk, neboli část života lidského jedince, který se pohybuje plus mínus určité období, okolo předpokládané půlky své životní existence. Někdy mám pocit a poslední měsíc, kdy neprší a je stále děsivé vedro, je ten pocit neskonale intenzivní, že nejsem někde za půlkou, ale těsně před koncem své existence. Je nanejvýš pravděpodobné, že asi prožívám krizi středního věku.
Na téma krize středního věku se dá najít spousta článků a studií. Některé mohou být vcelku zajímavé a možná dokonce i poučné. Na základě vlastních poznatků mé osobní krize středního věku bych ji definoval asi takto: Krize středního věku začíná v okamžiku, kdy si jedinec uvědomí, že cílovou stanicí jeho života a vlastně veškerého ostatního života, je smrt. V podstatě již od narození a prvního nadechnutí. Každým dalším nádechem, každou další vteřinou se přibližujete vstříc a blíže své konečné stanici… To je prostě realita života, jako procesu na této planetě a zřejmě i v okolním vesmíru. Polský režisér Krzysztof Zanussi to perfektně vystihl v názvu svého filmu: Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou.
Krizi středního věku měli lidé už pravděpodobně v dávnověku na samém počátku vyspělejších civilizací. Krize středního věku je zřejmě motorem lidské spirituality a kladení otázek o smyslu života a co se stane s lidským vědomím po smrti fyzického těla. Svojí roli v tom hrají emoce a především láska k našim nejbližším. Problém je, že lidé se na rozdíl od zvířat zbavili své přirozené intuice a svých šestých smyslů a z tohoto důvodu si vytvářejí své víry a různorodá náboženství. Přijde mi docela pravděpodobné, že krize středního věku může ve své podstatě za vznik drtivé většiny náboženských nauk a systémů. Vůbec bych se nedivil, kdyby většina proroků a mesiášů vymyslela náboženské systémy právě v okamžiku intenzivního prožívání své vlastní krize středního věku. Možná si mysleli, že tím ulehčí prožívání tohoto složitého životního období všem ostatním jedincům. Mírným paradoxem ovšem je, že díky těmto náboženským naukám se spousta jedinců své vlastní krize středního věku nestačilo dožít. Z určitého pohledu na věc se tak vlastně dá říci, že to splnilo svůj účel. Otázkou je, za jakou cenu. Jestli by nakonec spousta z těch lidí, kdyby se jich bylo možné nějakou vhodnou formou ankety zeptat, nechtělo svojí krizi středního věku nakonec přeci jenom raději prožít.
V rámci své seberealizace v tomto složitém životním období mě napadá, když přemýšlím jak vhodně vyplnit více jak dvacet let do důchodu, že by mi EU mohla přiklepnout nějaký ten grantíček (jsem docela skromný, výzkum bych si vedl sám) na spirituální výzkumnou anketu ze záhrobí, pro získání potřebných odpovědí na toto téma. S trochou štěstí můžu v Bruselu narazit na nějakého úředníka, který si v rámci prožívání vlastní krize klade podobné otázky a chtěl by znát odpovědi. Asi o tom vážně popřemýšlím. Byla by to zajímavá, přínosná a užitečná práce pro společnost. Eurosajuzní úředníci by na základě mého výzkumu mohli třeba vydat obsáhlou brožuru a s trochou štěstí i vytvořit nějakou životně důležitou vyhlášku, pro budoucí všeobecné blaho obyvatelstva.
Je zajímavé, jak se forma krize středního věku myšlenkově přenáší v rodině. Pamatuji se na svého tátu, který měl obdobné pocity. Liboval si v recitaci své oblíbené básně od Jana Wolkera Umírající, čímž většinou končil své filozofické úvahy o životě. Slyším to jako by to bylo dnes:
Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění,
jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny,
tisíce umřeli, tisíce umrou, tisíce na smrt jsou znavení,
neboť v smrti i zrození nikdo nezůstal jediný.
Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého,
nad smrt těžší však umírání je,
ta zabitá lačnost smyslů, smutek ze všeho,
ten čas, jenž v potrubí těla hnije jak pomyje
a rozkládá ruce a oči, nervy a každý sval,
vše, čím jsi svět tak nádherně v objetí držel a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti tisíce se mnou jsou
(v umírání však každý je sám a z úzkostí nemůže ven),
umírání se bojím, v umírání je člověk sám a pláče nad sebou.
Sbohem, děvčátko, sbohem, má milá, sbohem, obraze spanilý,
od tvých ňader mi usekli ruce a srdce mi rozbili,
myšlenka na tebe jak zlatý hřeb půl roku v nemoci mě protínala,
když bylo hůř, i bolela víc, když bylo lépe, též pomáhala.
Ale dnes sbohem, děvčátko, dnes už vše marné je, dnes napsal jsem list,
v nějž složil jsem zlatý ten hřeb a ten největší sten,
neb v umírání každý sám musí být a každý opuštěn.
Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se možná stromem, možná člověkem, možná hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.
Po skončení recitace, nás ještě k naší nelibosti stačil potrápit svojí „ekologickou“ představou o uložení své tělesné schránky. Představa byla následující: Tělo jsme měli zabalit do bílého plátěného prostěradla a zakopat na zahradě. Na hrobě poté zasadit do záhonu jahody a pečlivě udržovat. Kdykoliv přijedeme na chaloupku, tak si máme utrhnout vyzrálou jahůdku, přičemž si v duchu při podávání do úst říci: „Mňam, ta je z našeho tatínka!“ Když jsem si to v duchu představil, měl jsem husí kůži po celém těle… Tátovy ostatky nakonec skončily v krematoriu, neboť by zřejmě žádný hygienik takový hrob na domácí zahradě nepovolil. Na pohřbu jsem nechal zarecitovat jeho oblíbenou Wolkerovu báseň. Pohřební recitátor se trochu komicky zadrhával a odér výčepních lihovin z něj byl cítit až do první řady seslí. Nejdříve jsem byl naštvaný. Po chvíli jsem si však řekl, že je to vlastně poměrně humorné a pro naši rodinu zcela stylové. Nakonec, pokud bych někdy dělal profesionálního recitátora na pohřbech, musel bych být také imrvére ožratý, abych to ve zdraví přežil.
Po pár letech jsem si začal Wolkera číst a musím říci, že mám dnes tuto báseň rovněž ve velké oblibě. Dokonce jsem zdědil i představu o svém posledním odpočinku. Akorát jsem ji trochu zcivilizoval do reálných a uskutečnitelných poměrů. Krematoriu samozřejmě neuniknu. Ale pikslu s popelem, tu chci mít pěkně doma na zahradě, vedle hrobečků mých čtyřnohých přátel. To si nedělám srandu, myslím to smrtelně vážně. (Běda Ti synku jestli ji tam nezakopeš! Budu Tě chodit v noci strašit, dokud to neuděláš!) Hřbitovy nemám rád. Působí na mě depresivně. Je tam moc lidí na jednom místě. Z moc lidí na jednom místě mívám totiž teď za živa fobii. A proč bych měl po smrti trpět fobiemi? Chci mít klid a svoje soukromé teritorium pro občasné a příležitostné strašení, dle mé nálady, kde se nebudu tísnit s davem lidí, které většinou nakonec ani neznám. Za živa si toho užiju dost. A ještě po smrti? To bych se na to už opravdu mohl …(no víte co). Nedávno jsem si v hromadě stavebního kamene, kterou mám za plotem, vyhlédl nádherný velký placák, přesně podle mých představ. Chtěl jsem ho odnést na zahradu, ale v tom zoufalém vedru jsem toho nějak nebyl schopen. No počkám, až se trochu ochladí. Placák zapustím do země, na něm bude umístěna tabulka s mým jménem a oblíbeným životním krédem: „Je lepší sdílet peklo s mudrcem, než nebe s debilem.“ Kousek pod kamenem na místě, kde bude jednoho dne pikslička s mým popelem, zakopu pro účastníky „obřadu“ lehké občerstvení, v podobě pár lahví dobré kořalky. Jak se říká: Štěstí přeje připraveným…
Pokud mi nevyjde ten grant od EU na můj vědecký spirituální anketní výzkum, tak můžu uvažovat o rekvalifikaci v oboru, který je již sice na ústupu, ale v podstatě je nesmrtelný, dokud bude lidský život smrtelný.
A něco veselého a optimistického na konec:
Pár moudrostí na opravdový závěr:

Robert Fulghum: „O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.“

Mark Twain: „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“

Susan Ertz: „Milióny lidí touží po nesmrtelnosti, a přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli odpoledne prší.“

Jiří Hubač: „Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt.“

William Shakespeare: „Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“

Platón: „Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.“

Moliere: „Téměř každý člověk umírá na své léky, nikoliv na svoji nemoc.“

Friedrich Nietzsche: „Život - to je dlouhá smrt.“

Neznámý autor: „Kamarád je někdo, komu se můžete svěřit se svými problémy. Přítel je někdo, komu se můžete svěřit se všemi svými problémy. Smrt je něco, co vaše problémy vyřeší.“

Dovolím si ještě dvě vlastní myšlenky:
Smrt je nejpřísnějším výběrčím daně za život. Neexistuje zde žádné osvobození od daně a žádný daňový ráj.
Smrt je v podstatě jako jediná nesmrtelná, ale pouze do té doby, dokud existuje alespoň jedna jediná živá bytost. Poté by smrt mohla zemřít nudou… Dokud bude smrt bavit její práce, tak je možná tím největším ochráncem života na Zemi.
Karel Jíra
přečteno: 3476     příspěvků: 0
diskuze
copyright  ©  Karel Jíra 2014Google+